Svátosti

V této sekci není popsána duchovní podstata svátostí, ale především možnost pro jejich přijetí v naší farnosti.

My, křesťané Římskokatolické církve, prožíváme především svátostný život v duchu své katolické víry. Nejde jenom o „chození do kostela“ , ale o život z víry, tedy o přijímání svátostí, které jako Boží dar neviditelných milostí,  vztahujeme na sebe při  jednotlivých bohoslužbách, či duchovních úkonech.

• Křest

Jako první svátost na sebe vztahujeme Křest. Většina lidí jej přijala v dětském věku z rozhodnutí svých rodičů. Rodiče tak zasvětili dítě Bohu a Církvi. Vzali na sebe povinnost a odpovědnost, že své děti vychovají ve víře a s nadšením je povedou skrze náboženskou výchovu k Bohu.

Je velmi žádoucí a důležité, aby rodiče byli církevně oddáni, mají praktikovat život z víry, navštěvovat nedělní bohoslužby, neodmítat svůj svátostný život a musí bydlet na území farnosti do jejíž správy spadají. V této farnosti pak mohou nechat pokřtít své dítě.

Důležitá informace:

Rodiče, kteří nejsou schopni vychovat své dítě ve víře a sami tuto víru nežijí, což znamená, že nepřijímají ve společenství Církve svátostný život, budou vyzváni k tomu, aby odložili křest svého dítěte do té doby, dokud nenaleznou cestu do plného společenství Církve. Pokud se to podaří, mohou pak své dítě nechat pokřtít kdykoli do 14 let jeho věku. Po 14cti letech se dítě, už jako dospělý a hledající člověk, rozhoduje pro přijetí křtu samo. Samozřejmě  pak i tento "nový člověk" musí naplňovat podmínky pro život ve společenství Církve. Každá rodina se nachází v jiném stupni víry a v rozdílném způsobu zapojení do života farnosti. Z toho se také vychází při přípravě na křest dítěte.

Křest není úkon pro oslavu jednoho dne, ale závazek vztahu k Bohu a k Církvi. Je to záležitost na celý život. Proto je tak důležité být k sobě upřímní a  zvážit poctivě celou situaci.

• Svátost smíření

K této svátosti může přistoupit každý, kdo nabyl plnosti užívání svého rozumu a na svátost smíření se připravil.

Mohou ji přijímat děti, většinou od devátého roku svého věku. Přípravu absolvují ve škole a dalších, praktických hodinách např. v kostele.

Dospělý člověk žádá o individuální vedení a přípravu.

K této svátosti je třeba touha, upřímnost a pokora před Bohem a služebníkem církve (zpovědníkem), vyznat své hříchy a získat tak odpuštění.  Zpytování svědomí před přijetím svátosti smíření je nutné. Slouží k tomu různá zpovědní zrcadla, například nejdostupnější je v kancionále, zpěvníku, který se používá při bohoslužbách v kostele.

Svátost smíření je jedním z největších projevů víry věřícího člověka. Vždyť kdo dnes dokáže vyznávat své hříchy? Takových lidí není mnoho. Važme si této víry, důvěry v Boží milosrdenství.

• Svátost eucharistie

K této svátosti může přistoupit každý, kdo alespoň jedenkrát za rok  přijal svátost smíření a dostal rozhřešení. Ale přistupovat ke svátosti smíření jen jednou za rok, zrovna nesvědčí o velké touze žít z Boží milosti a sklízet ovoce Kristova kříže.

Kristus řekl: „Kdo jí tento chléb, má život věčný“. Uvěřili jsme jeho slovu a proto často zpřítomňujeme „Poslední večeři“, což je bohoslužba Mše svaté, při níž přijímáme samotného Krista v kousku bílého chleba a stáváme se tak s Ním jedním tělem. Tímto krokem na sebe vztahujeme jeho božství a tedy i život věčný.

Povinnost pro křesťana přijímat Krista v této svátosti, má být naplněna  každou neděli. Je to povinnost vztahu k Bohu, k níž jsme již vázání z podstaty křtu. Znamená to vyznávat vztah, lásku k Někomu, komu jsme byli zasvěceni. Tyto kroky jsou velmi důležité.

Lidé, kteří žijí v partnerském životě pod jednou střechou a jejichž vztah není uzavřen manželstvím před církví, nemohou přijímat eucharistii a ani další svátosti. Je to z důvodu odmítnutí jedné z nich, v tomto případě samotného manželství.

• Svátost biřmování

Je svátostí křesťanské dospělosti. Fyzicky může být člověk dospělý klidně i v patnácti letech.  Duchovně může dospívat až daleko později. Tuto svátost nesmíme uspěchat. Je lépe ji přijmout později a důkladně, než dříve a povrchně.  Jde o  přijetí darů Ducha Svatého, ale ten přece, kdo nic neočekává, nic nedostává. Na přijetí těchto darů je třeba dobře se připravit. Nutná doba pro tuto přípravu je jeden rok.

K biřmování může přistoupit pokřtěný člověk na základě svého svobodného rozhodnutí a ne z rozhodnutí někoho jiného. Musí sám toužit po Boží blízkosti a hledat cesty, jak se k Bohu přiblížit.  Biřmovanec je pak povolán sloužit ve společenství Církve darem, který od Boha přijal.

• Svátost manželství

Tuto svátost v katolické církvi mohou přijmout dva pokřtění lidé, muž a žena. Musí být plnoletí a pro manželství splňovat  podmínky  církve i společnosti, ve které žijeme. Církev vybízí pokřtěné, aby sdíleli v manželství svůj život s pokřtěnými partnery. Nepokřtěného partnera lze přijmou do manželského života jen z vážného důvodu. K tomu kroku musí dát svolení  (dispens) ordinář diecéze, pan biskup, na základě v dispensi uvedených vážných důvodů.  

Pokud křesťan touží prožívat svou víru v manželství, přijetí pokřtěného a věřícího člověka v katolické církvi se velmi silně doporučuje. Většinou nevěřící partner s věřícím pokřtěným partnerem víru neprožívá. Je zde pak  velké nebezpečí, že i pokřtěný partner o svou víru přijde. Hraje v tom silnou roli lhostejnost a  pohodlnost. Těžko pak lze předávat víru dětem, když manželé jsou ve víře rozděleni. Děti budou hledat cestu nejmenšího odporu a většinou se přikloní k nevěřícímu rodiči, aby nemusely naplňovat své duchovní poslání, pramenící pro ně ze závazků křtu.  Takto většinou společenství církve ztrácí své členy.

Předmanželským, či mimomanželským soužitím jsou porušena základní pravidla křesťanské morálky. Pár se tak vylučuje ze společenství eucharistického stolu a tím se zbavuje možnosti přijímat svátost oltářní - (sv. přijímání), pokud toto nedovolené soužití trvá. Pomine-li, cesta zpět vede skrze vyznání hříchu ve svátosti smíření (sv. zpověď).

10 pilířů šťastného manželství

Manželství pro mě bude celoživotním závazkem

Budu vděčně přijímat partnerovu jedinečnost

Svoji lásku k partnerovi nebudu ničím podmiňovat

Budu otevřený k rozhovorům se svým partnerem

Budu se snažit předcházetk konfliktům

Problémy budu řešit zodpovědně a s nadhledem

Udělám vše pro spokojený intimní život

Budu se snažit upevňovat vztahy v našem manželství

Přijmu závazek osobního růstu

Ježíš bude rozhodující autoritou našeho manželství

V manželství potřebuji...

...abys mi byl nablízku, když se chci svěřit

...Tvoji pomoc, když si nevím rady

...Tvoje ujištění, že jsi mi nepřestal věřit

...Tvoje povzbuzení, když ztrácím víru

...slyšet Tvůj názor na má rozhodnutí

...Tvoje modlitby za mne i naši rodinu

...Tvoje ujištění, že mne stále miluješ

...slyšet slova útěchy, když klesám na mysli

...abys byl tím, na koho se mohu vždy spolehnout

...abys mi pomohl být tím, kým mne chce mít Bůh

Obnova manželského slibu

Já.... potvrzuji manželský slib, který jsem ti z lásky dal.

Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.

Ať Bůh ve své dobrotě upevní váš slib, a naplní vás svým požehnáním.

Co Bůh spojil, ať člověk nerozlučuje.

• Svátost pomazání nemocných

Tato svátost se udílí nemocným a starším lidem. Jedná se o symbolické mazání posvěceným olejem na dlaních a čele nemocného, kde je pronášena svátostná formule. Bohu a Církvi totiž nemocní nejsou lhostejní. Kristus uzdravoval nemocné. Svátost nemocných má přijímajícím lidem zprostředkovat dotek Boží náklonnosti, milosti a lásky. Má jim darovat sílu, aby unesli své slabosti a nemocni na cestě životem a byli v nich trpěliví a dobré mysli. Už to samo je velká pomoc.

Svátost nemocných se v naší farnosti uděluje hromadně jednou za rok v době postní a také individuálně na požádání. Lidé přijímající tuto svátost by neměli ve svém životě odpírat jiné svátosti – smíření a eucharistii a měli by žít v manželství uzavřeném před církví, pokud nejsou svobodní či neovdověli.